Projektování a architektonický vývoj Památníku

Bubenská nádražní budova se nachází v industriální zástavbě a svým charakterem připomíná stovky jiných objektů u trati, zřízených v době rakouského mocnářství. Ze starých časů jí zůstala zachována původní odjezdová hala, pokladna, úschovna zavazadel a peron. Jako zázemí železniční stanice se už dávno nevyužívá. Jen souhrou náhod nepodlehla asanaci developerů. Budova má svůj netušený objem. Nabízí prostor pro stálou expozici, sezónní výstavy a zázemí pro vzdělávání. Objekt bude třeba ovšem kompletně renovovat – zachovat co je původní, přebudovat nánosy posledních přestaveb.

Studie přestavby objektu byla svěřena architektonické kanceláři Romana Kouckého pod vedením Šárky Malé. Projekt zajišťuje ateliér Deltaplan. Harmonogram projektování se v této chvíli završil a usilujeme o stavební povolení k proměně nádraží na památník. Po dokončení projektu a získání nezbytných povolení k revitalizaci budovy připravujeme položení základního kamene přestavby. Vývoj přestavby objektu je rozdělen do několika fází:

Etapy přestavby

a) Revitalizace nádražní budovy ve stávajícím půdorysu a objemu. Změna využití nádraží na PAMÁTNÍK TICHA.

b) Urbanistické řešení okolního prostředí s těžištěm na ose bývalý Radiotrh – nádraží Bubny. Zajištění místa pro významný sochařský objekt ve veřejném prostoru nedaleko objektu nádraží.

c) Přístavba moderní části nového památníku, která přidá objektu dotýkanému minulostí otisk dnešní kultury a výtvarného názoru současnosti. Horizont 10–15 let. /Architektura okolního prostoru teprve vzniká, projednává se například studie, která změní výškové poměry okolí budovy a mnoho dalších místních parametrů, proto nelze podrobný projekt přístavby v tuto chvíli zajistit/.

Slovo architektky Šárky Malé na úvod první objemové studie

Objekt uvažovaný pro zřízení PAMÁTNÍKU TICHA byl postaven a vždy sloužil prioritně jako nádražní budova. Tomu odpovídá i celý jeho stavební a architektonický výraz. Vzhledem k postupnému snižování významu budovy jako funkčního nádražní a odbavovací haly nedocházelo k jinak nutným modernizacím a přestavbám a dochovala se tak řada důležitých architektonických prvků, které budou hrát v prostorách budoucího muzea významnou roli.

Proto ani nutnost zachování části budovy pro faktický drážní provoz stále živého nádraží není pro muzeum žádnou zátěží, naopak. Pro jeho zřízení je právě toto paradoxně významnou devizou. Funkce nádraží bude hrát v náplni budoucího muzea jednu z klíčových rolí — jako místa autentického svědectví tragických událostí.

Hlavním architektonickým tématem je proto zachování maxima autentických prvků, jako nádražní halu, výdejová okénka prodeje lístků, úschovnu zavazadel apod. Stejně tak i dochované fasádní prvky by měly být očištěny k co nejpůvodnější podobě, aby co nejlépe a nejsilněji vypovídaly o popisovaných událostech.

Aby budova muzea nezapadla v okolní zástavbě, je nutné ji doplnit některými novými architektonickými prvky, které do budovy „nádraží" vloží i rovinu „muzea", a to muzea významného a jedinečného. Tato nová rovina stavby musí být sebevědomým spoluhráčem stávající budově, nesmí ji ale potlačovat, deformovat ani neúměrně převyšovat.

Vzhledem k tomu, že je celé nádraží ve významné transformační zóně centra města, dá se předpokládat, že se celé okolí budovy rasantním způsobem změní. Právě tato budova se v tu chvíli stane klíčovým místem v paměti města a bude připomínat důležitý vývojový bod v měnícím se území.

Příběh budovy je ale natolik silný, že se dokáže vypořádat i s případnou výrazně dominantnější okolní zástavbou, stejně tak jako s terénními změnami v nejbližším okolí. Naopak jako šperk a klenot tohoto území může těchto změn využít ve svůj prospěch a stát se i při relativně malých rozměrech významovou i faktickou dominantou celého prostoru.